Každého hned napadne, proč jde o vlasťák č. 51 (56). Vysvětlení je velmi prosté. Před prvním číslovaným zájezdem, který se uskutečnil 10. 5. 1997, proběhlo, počínaje 23. 9. 1995, pět nultých, tzv. na zkoušku. Že bude o cestování takový zájem, jsme s paní učitelku Vrchlavskou tehdy vůbec netušili. No, a vidíte, vyrážíme s železnou pravidelností 2x ročně už neskutečných 28 let. Tehdejší první cestovatelé vypravují na výlety své vlastní děti. Jak to vypadalo na letošním vlasťáku?
Ten letošní podzimní vlasťák, v sobotu 7. 10., měl za cíl odhalit, kde se uskutečnila, pro naše slovanské předky v roce 631/632, významná bitva u Wogastisburgu. Kníže Sámo tehdy porazil franského krále Dagoberta I. A protože se archeologové přiklánějí ke dvěma lokalitám, kde k bitvě došlo (k hradišti Rubín u Pšova a hradišti na Úhošti nedaleko Kadaně), vypravili jsme se právě do okolí Kadaně. První zastávkou naší vědecké expedice byl vrch Rubín nedaleko Podbořan. Nejprve jsme zkusili hradiště zdolat nejstrmější stranou, ale brzy jsme pochopili, že zaútočit by se dalo jen z náhorní planiny. Hromadným čelním útokem bylo hradiště opanováno našim vojskem. Díky rekonstrukci dubové palisády se strážní věží, odkud byl daleký výhled až ke Krušným horám, jsme si udělali představu o nedobytnosti tohoto místa. Na ploše hradiště nás přivítal sám kníže Sámo. Pravda, byl jen ze dřeva! Pak se přesouváme k druhému možnému adeptu na Wogastisburg – pod horu Úhošť u Kadaně. Zdolat tento 593 m vysoký vrch, nebyla vůbec žádná sranda. I toto hradiště jsme však divokým útokem hned napoprvé zdolali. Nahoře nás čekala téměř rovina a opravdu nádherné výhledy na Krušné Hory, Kadaň a Nechranickou přehradu. Jižní stranou jsme na Úhošť vystoupali, a druhou stranou – severní – sestoupili zpět k autobusu. Rozlehlost náhorní plošiny této stolové hory všechny překvapila (kam se hrabe Vladař), ale všeobecným hlasováním jsme se definitivně přiklonili k názoru, že bitva u Wogastisburgu se s konečnou platností uskutečnila pod hradištěm Rubín. Po dobytí dvou hradišť jsme dostali pořádný hlad a žízeň. Ještě, že Kadaň je tak blízko. Po občerstvení vyrážíme ještě na prohlídku městského jádra. Procházíme nejužší uličkou v ČR, tzv. Katovou uličkou na parkán, a po městských hradbách obcházíme půlku středověkého města. Cestou jsme napočítali 18 pískovcových soch ze sochařských sympozií. Z hradeb nad řekou Ohří – po schodišti šup dolů – až na Nábřeží Maxipsa Fíka a ke kadaňskému orloji. Pak už město opouštíme. A protože je ještě čas, máme, místo předem naplánované Valče, v úmyslu navštívit zámecký park v Krásném Dvoře. Smůla. Zaskočilo nás tam velké množství aut a návštěvníků – konaly se tady Slavnosti jablek. Co teď? Jako náhradu zastavujeme alespoň v Chyši a jdeme na procházku do zámeckého parku. Přesně v 17 hod. naše veleúspěšná výprava dorazila do Dolní Bělé. Počasí náramně vyšlo. Foukal sice vítr, ale sluníčko svítilo celý den. Po tradiční bohaté tombole se už někteří poptávali, kam pojedeme na jaře 2024. To však nevím ani já sám. Ale to, že na jaře zase vyrazíme, to vím už teď! A paní učitelka M. Fišerová a I. Kozlíková s kaznějovskými dětmi vyrazí určitě také. Pojedete taky s námi na vlasťák s číslem 52 (57)?
Zapsal Jaroslav Bican
