Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvoudenní zájezd za 1. místo ve sběru starého papíru

16. 9. 2019

Pro nejlepší sběrače starého papíru nastal v letošním školním roce Velký den v pátek 13. září. A nebyl jen  jeden, ale hned dva! Ale vezměme to popořádku. Ve školním roce 2018/2019 naše škola v krajské soutěži opět obsadila první místo - z patnácti ročníků je to už podesáté /ostatní umístění - 4x 2.místo a 1x 3.místo/. Jestli si myslíte, že je jednoduché zvítězit, tak vězte, že se za školní rok sebralo celkem 21 660 kg papíru, s průměrem 134 kg na žáka školy. Není to málo, ale ani zdaleka to nedosahuje výsledku sběru ze školního roku 2011/2012, kdy jsme dosáhli výsledku 54 774 kg, při průměru neskutečných 347 kg na žáka – a to jsme prosím tehdy skončili na 2.místě! Časy se však změnily a my vyhráváme i s poloviční dávkou. Děti si za takový výsledek určitě zasloužily pořádnou odměnu. A tou byl právě onen dvoudenní zájezd na Šumavu. Pátek 13. a sobota 14.9.
Plán byl takový, že první den budeme poznávat krajinu směrem k Sušici a po přespání v ZŠ Lerchova ulice  pokračovat do centrální Šumavy. Cílem druhého dne bylo poznat co nejzajímavější místa v této části pohraničních hor. Vybírat jsme museli s rozmyslem, protože v Sušici jsme byli už potřetí, a nesměli jsme se opakovat, neboť s námi byly i některé děti, které jezdí za odměnu pravidelně.
První den jsme vyjeli z Plzně směrem na Nepomuk. Z trasy - u Blovic - odbočujeme do Ždírce. Zde na nás čekalo velké překvapení – Ždírecká ZOO, kde je kolem osmdesáti zvířat, ale všechna jsou vyřezána ze dřeva nebo vykována ze železa. V ZOO jsme využili i lavičky, kuželky, rybářské pruty a poučili se na hmyzí stezce. Kolem poledne nás přivítalo město Horažďovice, kde obědváme a jdeme na prohlídku Mlynářského muzea. Musím přiznat, že budova mlýna nebyla “moc nóbl”, ale pan mlynář věděl, jak zabavit třicítku dětí. Největší zájem byl o domácí zvířata v zahradě u mlýna. Úspěch sklidil především kozel Mazel a strašidlo Kukulín. Od Horažďovic jsme už z dálky viděli zříceninu nejmohutnějšího českého hradu, kde husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova přišel o své druhé oko. Ano, jde o hrad Rabí. Tady jsme si prohlédli nádvoří a celý hrad obešli zvenku. Odtud jsme popojeli do vesničky se směšným názvem – Čepice. Proč právě sem? Mají tady totiž zvláštní a nevídanou sochu. Téměř v každé vesnici je socha sv. Jana Nepomuckého. Ale zdejší má dva obličeje a navíc je celá …….. ze skla. Ano, je skleněná. Vyrobila ji známá sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová. Pátá hodina odpolední nás už zastihuje v Sušici. Nováčci se musí pořádně zorientovat, a k tomu je nejlepší rozhledna. Volíme minirozhlednu s názvem Vodárna. Není vysoká, ale rozhled je báječný – jak na město, tak na vrch Sedlo a hrad Kašperk. A jaké se na zdelší louce dají válet sudy! Tak to by fakt už stačilo. Je třeba se jít po náročném dnu trochu uvolnit. Autobus nás zavezl až k dětským hřištím na ostrově Santos. U vchodu sice psali, že máme “poslouchat ticho”, ale když je tak osvěžující si pořádně zařádit. Houpačky, kolotoče, prolézačky, lezecké stěny, trampolíny, hrazdy, ……… A když už se všichni unavili, hráli klasické kuželky. V “přespávací” škole ještě nemáme ani rozložené spacáky, a už je tady auto s pizzou dle vlastního výběru. Po večeři si ještě párkrát zahrát vybíjenou a už se šlo “do hajan”. V jedenáct hodin spali už téměř všichni!
Noc proběhla klidně. V sobotu ráno jsme od sedmi do osmi posnídali, sbalili se, uklidili tělocvičnu a vše opět naložili do autobusu. Pan školník děti moc pochválil, protože po nich nenašel ani jeden odpadek. Vše bylo vzorně uvedeno do původního stavu. A vyrážíme do centrální Šumavy. Musím přiznat, že jsme toho viděli opravdu hodně. Posuďte sami! Jezerní slať s vyhlídkovou věží, odkud bylo vidět celé rašeliniště. Návštěvnické centrum Kvilda s výběhem rysa ostrovida. Tady jsme štěstí neměli – rysy jsme nezahlédli a jelení výběh byl zavřený z důvodu probíhající jelení říje. Soví voliéry v Borových Ladách. Obdivovali jsme kolem deseti sov. Nejblíže u nás seděla spanilá sovice sněžní. Chalupská slať – po povalových chodnících jsme došli až k romantickému slatinnému jezírku s osamělou břízkou na vyvýšeném ostrůvku. Modravu jsme jen projeli a pospíchali k místu, které se jmenuje Rechle. Tady se v minulosti zachycovalo plavené dříví a odklánělo do kanálu. Od mostu nás čekala tříkilometrová nenáročná pěší trasa podél divoké Vydry a Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu až na Antýgl, kde parkoval autobus. Zbývalo už jenom projet obec Srní a spustit se serpentinami na Čeňkovu Pilu k naší poslední občerstvovací stanici. A po tom všem, ani se tomu nechce věřit, jsme už v sedmnáct hodin vystupovali z autobusu v Dolní Bělé a děti se vítaly se svými rodiči.
Musím všechny moc pochválit za vzorné chování. Doufám, že si děti ze Šumavy odnesly i nějaké vědomosti a rádi se sem znovu vrátí. K spokojenosti jistě velkou měrou přispělo i nádherné, skoro už podzimní počasí. Já i paní učitelka Fišerová jsme měli pocit, že to byla odpovídající odměna za ono první místo. Vše se prostě vydařilo podle našich představ /až na ty stydlivé rysy a jeleny v říji/.                                            
Myslím, že nám tu námahu se sběrem papíru příroda plnými doušky oplatila.

Zapsal J.Bican, 14.9. 2019

Fotografie zde 

aavyletzasber.jpg