Na naší škole si v letošním školním roce připomínáme, v pořadí už druhý, „držák“. Tím prvním bylo třicet pět let trvání kroužku míčových her (tzv. míčovek). V některých letech tento kroužek probíhal dvakrát, někdy i třikrát v týdnu. Určen je pro sportovně založené holky a kluky. Hrajeme florbal, fotbal, přehazovanou, vybíjenou, košíkovou, atd. A tato sportovní příprava už od druhé, třetí třídy se opravdu vyplácí. Lze to doložit jednou větou. Od roku 2004 naši sportovci získali 197 medailí, z tohoto počtu je 46 medailí zlatých.
Tím druhým „držákem“ jsou mezi dětmi velmi oblíbené vlastivědné zájezdy (tzv. vlasťáky). Konají se dvakrát ročně, a to vždy v sobotu – jeden na jaře a jeden na podzim (vynechali jsme jen v době covidu). V sobotu 29. 4. 2023 se uskutečnil jubilejní, v pořadí už 50. /55./, vlasťák. Proč 50. /55./? Vysvětlení je prosté. Než jsme začali vlasťáky číslovat, proběhlo na zkoušku pět nultých – nečíslovaných – sobotních vlastivědných zájezdů (jako doprovod se mnou zpočátku jezdila p. uč. Věra Janouškovcová). Další doprovázející se na dlouhou dobu stala p. uč. Božena Vrchlavská. V současnosti jezdím s p. uč. Miloslavou Fišerovou. Ten první, ještě nultý vlasťák, se konal na jaře roku 1995. Proběhl před neskutečnými 28 lety (prvním účastníkům je tedy letos už přes 40 let). A zájem o cestování neutuchá ani po téměř třiceti letech. Už s námi cestují i děti těch prvních cestovatelů. To je moc příjemné konstatování! Za tu dobu jsme najezdili stovky kilometrů po ČR, „odepsali“ dva autobusy (manětínský a hornobělský), tři „naši“ řidiči jsou už v důchodu a podle naší evidence jsme navštívili na 275 vlastivědně zajímavých míst. Ten letošní – jubilejní – 50.tý vlasťák byl obsazen během pouhých dvou dnů. Další zájemci, i když uhradili zálohu, byli evidováni jako náhradníci. Vlasťáky jsou prostě specialitou naší školy!
Tak kam jsme letos na jaře vyrazili? Kde jsme tu padesátku oslavili?
Rozhodli jsme se, že budeme nejenom poznávat, ale i oslavovat. Předpověď počasí sice naznačovala místní přeháňky, ale doufali jsme, že v okolí Orlíku se to obejde bez deště. Vyráželi jsme právě tam. Dopolední sluníčko nás zastihlo na tříkilometrové procházce v okolí zámku. Zámeckým parkem okolo hrobky místní šlechty jsme došli na tři vyhlídky, odkud jsme měli zámek jako na dlani. Všech 38 dětí a 8 dospělých žaslo nad rozlehlostí Orlické přehrady a majestátností stavby. Musel to být úchvatný pohled na Vltavu vinoucí se 60 m pod zámkem a na proplouvající vory svázané kdesi v šumavských lesích. Dnes však nebyl čas na prohlídku vnitřních prostor, protože nás očekávali v Zážitkovém parku ZEMĚRÁJ v 12 km vzdáleném Kovářově. Tam jsme hodlali strávit zbytek sobotního dne. Před námi bylo téměř pět hodin zábavy a poučení. Nejprve jsme si však museli vyměnit naše koruny za místní měnu – SMÍŠKY (1 smíšek = 10 Kč). A pak už to šlo ráz na ráz. Dětská vesnička Hrejkov, středověká vesnice Budařov, archeoskanzen a raně středověká ves Hruškov. Zúčastnili jsme se praxe na archeologickém a paleontologickém pracovišti, vyrobili si amulet pro štěstí a zašli se poklonit místním bohům do svatyně chráněné dřevěnou palisádou. To už všichni dostali chuť na něco dobrého. A tak další zastávkou byla Hospůdka v usedlosti Budařov. Někdo si dal omeletu s javorovým sirupem, jiný placku se semínky. Další stáli ve frontě na pití nebo na zmrzlinu. Ostatní nakupovali suvenýry a pohlednice. Kdo už byl hotov s nakupováním, okukoval žáby a divoké kachny v malém rybníčku u usedlosti. A jde se dál. Čeká nás bloudění v palisádovém bludišti a to, na co se všichni moc těšili – na 1 km dlouhou stezku bosýma nohama. To bylo něco – tráva, štěrk, voda, bahýnko, písek, šišky, houpačky, klády, jehličí, kůra ze stromů atd. Některým se to tak líbilo, že si chtěli dát ještě „repete“. Nás však už „honil čas“. Tak snad příště. Nejdéle jsme se zdrželi v archeoskanzenu, kde se nám věnovali místní odborníci na raný středověk. Ukázali nám, jak se získává mouka, připravuje těsto a peče chleba. Jak se bydlelo, a jak se stavěly domy. Jak se hledala podzemní voda, a jak se chytaly ryby. Bylo toho prostě moc a moc. Vydrželi bychom poslouchat celé hodiny. Všechny výklad ohromně zajímal, a tak nebylo divu, že jsme se v Zeměráji zdrželi o hodinu déle, než jsme předpokládali. Prostě padesátý vlasťák se opět moc vydařil. Protože se den už chýlil ke konci, s napětím jsem čekal, kdo první vysloví onu třaskavou otázku. A také brzy po odjezdu z Kovářova přišla. „Kdy už se bude losovat tombola?“ Před Rokycany jsme zastavili, protáhli se a dali se ne do losování, ale do rozdávání tomboly. Tentokrát, výjimečně, v tak památný den, dostal dárek úplně každý (viz závěrečná fotografie). Doufejme, že se všichni setkáme opět na podzim na 51. /56./ vlastivědném zájezdu. Kam to bude? Nechte se překvapit. V naší vlasti je všude krásně. Všude je na co koukat a co obdivovat.
Připravil J. Bican
