Jdi na obsah Jdi na menu
 


46. vlastivědný zájezd

11. 5. 2019

Turisté se dočkali! Rozkvetlé a voňavé jaro je konečně tady. Májky na každé návsi vítají návštěvníky a sluníčko už má mocnou sílu prohřívat vše na zemském povrchu. A to je ta správná doba, kdy i my vyrážíme poznávat blízké i vzdálenější krajiny. Tentokrát se celý autobus nedočkavých cestovatelů z dolnobělské a kaznějovské školy vydal v sobotu 4. května prozkoumat kouzelnou krajinu v okolí Chudenic. Kde Chudenice najdeme? V podstatě je to dost opuštěná oblast ve výseči mezi frekventovanými silnicemi z Plzně do Klatov a z Plzně do Domažlic, mezi Horšovským Týnem a Švihovem. Předpověď počasí naznačovala, že by někdy kolem třinácté hodiny mělo začít pršet. Naštěstí k tomu došlo až o hodinu později. To však předbíhám. Do odpoledne na nás čekalo plno zážitků.                                                                                                                                    
Centrem Chudenic je zvenku krásou nijak neoplývající zámek. Vnitřek však každého překvapí. Celá řada dobově zařízených pokojů, pamětní síň Jaroslava Kvapila a Josefa Dobrovského, Andělský pokoj, tajná chodba s kostlivcem, černá kuchyně s velkým krbem atd. A k tomu musíme připočítat i novotou vonící WC zřízené v bývalé stodole. Základem zámku je právě ta černá kuchyně s krbem, protože podle pověsti vztahující se k rodu Černínů (majitelé zámku nepřetržitě po dobu přes 700 let), právě onen krb hraje velmi důležitou, ba klíčovou úlohu. Praprapředek Černínů ještě coby batole se se svou chůvou při ničivém nájezdu nepřátel na tvrz zachránil v krbu. Když vesničané dítě našli, bylo celé umouněné od sazí – proto prý rod dostal jméno Černínové. Po prohlídce zámku jsme se vydali na průzkum velmi zajímavého okolí. A bylo co objevovat! Okolo dalšího zámečku Lázeň jsme došli k tzv. Kuchyňce, což je vlastně památkově chráněný „bufetový stánek“, který sloužil lovcům při honech jako občerstvovací stanice. Malá stavbička má i sklípek na chlazené nápoje a venkovní plotnu na přihřívání jídla. Škoda, že bylo zavřeno! Jen kousek od Kuchyňky jsou romantická Kvapilova jezírka, kde prý básník Jaroslav Kvapil získal inspiraci k sepsání libreta pohádky Rusalka, kterou pak hudbou k dokonalosti přivedl Antonín Dvořák. Tak patnáct minut stoupáme do kopce a jsme u další památky – opět přírodního rázu. Je jí Americká zahrada, oplocený prostor arboreta s vzácnými stromy z celého světa, především z Ameriky. Okrasou zahrady je mohutná douglaska tisolistá vysazená v roce 1842 (výška 34m, obvod kmene 572cm, obvod koruny 68m). A to ještě pořád není všechno, co skrývá vrch Žďár. Po další čtvrthodince jsme dorazili na vrchol, kde nás čekalo občerstvení v restauraci Na poustevně, jeviště s dekoracemi k opeře Rusalka, pamětní desky na Palackého skále, 500 let starý tis a . . . . a věž bývalého kostela svatého Wolfganga, která dnes pod názvem Bolfánek slouží turistům jako rozhledna s nádhernými výhledy na Český les, Šumavu a plzeňskou kotlinu. Prý bývají vidět i Alpy. Nám však stačilo, že vidíme Přimdu, Ostrý a věž plzeňského hlavního kostela. Při scházení z kopce do Chudenic jsme se zastavili ještě na hřbitově, kde je hrob po celé dopoledne zmiňovaného Jaroslava Kvapila. V Chudenicích opravdu bylo co objevovat. To už však byl nejvyšší čas vyrazit na další cestu. Neodolali jsme a zastavili ještě v sousední obci Lučici, kde dosud stojí nejstarší roubenka v Čechách. Říká se tam U Žižků a byla postavena už v první polovině 17. století. Tady nás poprvé „zaskočil“ déšť. Než jsme dojeli do Horšovského Týna, vysvitlo opět slunce. Na náměstí stavíme hlavně proto, abychom navštívili cukrárnu, případně se jinak občerstvili. Zdrželi jsme se však víc, než jsme předpokládali. Navíc začalo znovu pršet, a tak z plánovaného dětského hřiště, rozhledny v Kvíčovicích, pomníku letadla MIG 19 a ptačí pozorovatelny u Nového rybníka už nic nebylo. Jeli jsme, za zběsilého mávání stěračů na předním skle autobusu, domů. Zpáteční cesta při losování tradiční tomboly jako vždy rychle utekla. Buďme rádi, že nám počasí tak přálo při návštěvě Chudenic. Je to opravdu nádherné místo, kam se ještě určitě vrátíme. Co jsme nestihli, to navštívíme někdy příště. Možná … možná už na podzim - na „47“.

Zapsal J.Bican, 4.5. 2019

Fotografie: zde

46vlastak.png